Fénix

23. listopadu 2015 v 22:14 | Everie
Ne... není to tak, že bych dostala onoho Twailou vytouženého chlaďáska, nýbrž jsem opět vstala z popela, jako... jako fénix.
*Odloží Harryho Pottera*

Takže, dámy a kmáni, vítejte u dalšího článku.
Poslední dobou relativně trpím... ale nějak mi to nevadí. Daří se mi zůstávat eforická, i když mám momentálně hlavu plnou problémů.
Takže, začnu pěkně chronologicky, od začátku.

Přestávám všemu rozumět. Lidem okolo mě, přírodě, zákonům a všeobecně světu. Ale hlavně- už přestávám rozumět sama sobě. Je to zvláštní pocit. Velmi bolestný, a zároveň... překrásně bolestný. V tomto období začínám nacházet inspiraci, raduji se z maličkostí, jako třeba navátého poprašku. Sleduji, že všichni lidé v mém věku jsou vlastně ještě děti, stejně, jako já. Když se nad tím zamyslím, třeba jsem ještě moc mladá na to, abych chápala. Je toho na mě moc a už to nepobírám.
Možná... tyhle pocity mám jen kvůli kamarádce, jenž mi svým chováním zamotala hlavu. Nemůžu říct, že by mě to nerozčilovalo. Je totiž jako matematika. A já fakt matiku nemusim.

A taky... jsem byla na Maltě. Musím se přiznat, že o obsahu článku, tematizovaném o tomto velmi krátkém pobytu, jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se k jeho sepsání nedostala. Jsem příliš líná nahrát fotky do počítače :< :D
Tak to nějak shrnu :D
Sou...

Vstávala jsem někdy po půlnoci. Probouzela jsem se z neklidného spánku, zapříčiněného cestovní horečkou. Čekali jsme s rozespalým otcem na kamrádčinu mamku, aby nás odvezla k autobusu, ale zaspala, takže málem odjeli bez nás. Super, ne? Každopádně, měli jsme dojet na Drážďanské letišně, z něj letadlem do Mnichova a pak hurá na Maltu.
Víte, co bylo legrační? Bylo to tu noc, kdy v paříži povraždili přes sto lidí.
Nicméně, na té kontrole mě zastavili a začali osahávat. Netuším proč, nic kovového jsem snad neměla- nebo alespoň, ne TAK kovového. Pak mě ještě kontrolovali na drogy, tedy myslím, že na drogy. Bylo mi pěkně trapně- copak má nevinná prasečí tvářička vypadá na nějakého dealera? :D
V letadle bylo fajn, seděla jsem vedle relativně cajk kluka a mohla pozorovat východ slunce- byla to krása.
Na mnichovském letišti jsme se moc nezdrželi a jediné, co si pamatuji, byla horká čokoláda zdarma (kterou jsem si samozřejmě nedala :'D)
Cestu na maltu jsem prospala, ale opět jsem seděla vedle toho kluka a přede mnou byla fajn.. tedy snesitelná holka, takže to bylo super. I jídlo bylo boží- dostali jsme SENDVIČ! Jo, Lufthansa (čti jako já: Luft-HAN-CÁÁÁÁÁ :DD) to má holt promakaný :D A nad alpama jsme viděli ufo.
Po přistání a ubytování jsme navštívili velmi hnusné, špinavé a nesympatické naše krásné městečko Sliema a později přeplavili do Valetty, kde se mi ale opravdu líbilo. Měli krásné parčíky. A vyhlídky. I počasí nám přálo- západ slunce byl také moc pěkný. Jen koně tu všude byli vyhublí až hanba!
Měli tam mangu :3 Yuri mangu!
První den jsem se tam necítila zrovna dobře- moc jsem tomu prostředí nedůvěřovala.
Další den jsme jeli na ostrov Gozo, kam jsme přeplavali trajektem. Ten byl fakt nádherný, to se musí nechat.
Prošli jsme si město Victoria. Pak jsme jeli na Azure window, kde se natáčela Hra o trůny, konkrétně Dothrakové s Daenerys v 1. sérii. Viděla jsem mrtvého člověka, potapěče, nejspíš se utopil, a když přijela záchranka, bylo již pozdě. Uvidím Testrály.
*opět odloží Harryho Pottera*
Než jsme se opět vydali k trajektu, ještě jsme si zaskotačili na pláži (nějací retardi se i koupali.), kde nám pes sežral svačiny a viděli jsme mrtvou karetu. Můj kamarád Nimbus si tam zapomněl svůj bambus.
Třetí den se šlo do školy- ne, nedělám si legraci, opruzovali nás i tady- a psaly se testy. Naštěstí rozřazovací. Já jsem se svými 84% šla do intermediate skupiny, kde jsme byly jen dvě se strašně otravnou lektorkou, který nebylo rozumět slovo. Když něco vysvětlovala, akorát nám to ještě více zamotala. Vlastně to byla naprd škola. Myslela jsem, že omdlím. Ne fakt, bylo mi dost blbě.
Asi z toho vysvětlování, že slovanský jazyk, který má 3 časy, nemůže srovnávat s germánským, který jich má... moc na to, abych si je všechny zapamatovala. Vím o 8, tedy pokud se budoucí vůbec počítá :D
Ten den jsme jeli do akvária. Bylo to pěkný :D Měli jsme se jet na západ slunce, ale místo toho si zbytek skupiny vyškemral nákupy. Takže docela nuda.
Další den jsme po škole jeli do sklárny v bývalém hlavním městě Mdina. Tam se mi fakt líbilo, a jelikož moje máma miluje sklo, přemýšlela jsem, že jí něco vezmu. Mrzelo mě, že jsem obchůdek s dílnou opouštěla s prázdnou, ale bezpochyby by to nepřežilo cestu domů- nejen mou nešikovností, ale viděli jste, jak se na letišti fláká s kufry? -_- To i moje taška do školy by si v pátek neměla na co stěžovat, kdyby viděla, jak jsou na tom její "sestry". Městečko Mdina bylo také velmi pěkné, jen mi vadili koně. Byli vyhublí a vypadali velmi mladě, každopádně tam byl strašně krásný světlý ryzák, takový cute poník! :3 A kdybyste viděli, jak jim rvali za hubu a jak jim v ní cukali... měla jsem pocit, že je po chůzi po kočičích hlavách (myslím, že to byly kočičí hlavy) pořádně bolely nohy.
A pak... ve středu...se jelo domů. Ve škole nás ta žena konečně přestala oxidovat a dala nám "vytoužené" diplomy. Cestování byl horor- hlavně ta kontrola. Zase jsem pípala, zase mě prohmatávali. Ale o to nejde. Měla jsem z hotelu v batohu půllitrovou flašku od pití. A SAMOZŘEJMĚ PLNOU. Zapomněla jsem na ní, našla jsem jí až doma. Nikdo mi jí nezabavil... :D
V letadle jsem seděla vedle učitelek (Jupí. Výhra. Ale ne, tyhle jsou celkem cajk :D) a vedle kamarádky přes uličku. Myslím, že jsme už letušky musely pěkně srát :D
Víte, co je výhoda sezení v uličce? Máte jídlo první, nemusíte překračovat 7079786575 lidí, aby jste se dostali na toaletu. Navíc jsem si úúúžasně prohlédla tu... bezpečnostní průpravu na nejhorší, o kterou jsem byla u okýnka ochuzená. A taky jsem mohla obdivovat ty letušky na podpadkách za turbulence. WAT. Mně stačí jen šlápnout na kamínek a už jsem na zemi.
Na Franfurtském letišti jsem se ale velmi bavila. Když jsme si šli koupit předraženou bagetu s caprese se svými dvěma kamarádkami, stala se taková milá věc. Já a mé dvě kamarádky... dooobře... kamarádka a spolužačka... jsme stály u pultu a počítaly peníze. Někdo se nám smál, muselo to vypadat fakticky hrozně komicky. Spolužačka a já jsme se rozhodly si ji nakonec koupit, ačkoliv mi na ní musela půjčit. Kamarádce to asi přišlo moc drahé, ale nedivím se jí. Kupovala je má kamarádka, protože umí fakt naprosto skvěle německy. Asi si mysleli, že jsme vyhládlé a že na více nemáme tak nám jednu dali zdarma. Měli jste vidět kamarádky výraz, když jí pán tu bagetu podal :DD :3
Také jsme se pokoušeli zdravit japonce. Když jsme opět zjistili, že tu mají zadáčo čokoládu, narazila jsem na japonce, který na svém zařízení pozoroval anime jménem Tokyo ghoul. Zaječela jsem název tohoto seriálu přes celý gate. Mám dojem, že se na mě pak strašně nechápavě díval :DDD
Další den jsem zůstala doma a "dospávala".
Toť vše :D
Abych byla upřímná, jedna věc mi tam opravdu pila krev, a to byla moje hnusná a zlá již výše zmiňovaná spoližačka, která na svoje rodiče byla do telefonu tak hnusná, že jsem měla chuť ji vyhodit z okna. Z OKÉNKA LETADLA. Ty její strašně hnusné, homofóbní a rasistické připomínky mi lezly krkem. To je prostě člověk, který je jako já, akorát 42x horší plus s tou hnusnou homofóbní a rasistickou připomínkou na všechno. Tak marnivý člověk snad není.

Poslední dny ale veselé nebyly. Zjistila jsem, že kobylka, na které jezdím, má artrózu nejvyššího stupně a kostatění chrupavek. Také jsem začala znovu hrát na klavír, což byla věc, která mi neskutečně chyběla. Nyní se cítím úplná- když jsem smutná, pomyslím na to, jak mé prsty pohladí chladnou klaviaturu a bude líp. Jsem dříč, co se týče tohohle nástroje... tedy snad :D

TOŤ VŠE~





A na závěr menší "citáteček" od PetzinQi: Nechápu, proč lidi nesnáší beďary. Beďary se tvoří jak lidem bohatým,tak chudým, jak krásným, tak "ošklivým". Je jedno, jak moc se jich chceš zbavit, stejně se ti objeví. Beďary jsou prostě něco, co nás spojuje, stejně jako plíce, srdce, nenávist k Justinu Bieberovi a jiné nezbytné orgány, které máme převážně všichni (lidem s jednou plící či amputovaným srdcem se hluboce omlouvám. Také se omlouvám lidem s ambutovanýma ušima či velmi závažnou sluchovou vadou Belieberkám.).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama